na otázky odpovídá organizátor František Burda

(In A2 a Katolický týdeník, 2010)

 

Jak vypadá denní program dílen?

Denní program je otiskem lektorova ročního rozhovoru s autorem, který mu byl zadán. Věřím v čtenářskou zkušenost, lektor má za úkol celoroční čtenářské setkávání se svým básníkem, bere jako výzvu se s ním setkávat, naslouchat mu, děsit se, být s ním v beznadějném sporu nebo jím být pozván do jeho světa rozumění. Taková setkávání vytvoří skutečně hodně intenzivní příběh slova. Ten příběh pak lektor vtělí do svého programu, program nestaví prvotně na svém vědění, informacích, případně své erudici, byť i ta je nezbytná. Ráno lektor účastníkům slovem a obrazem předestře zadaného autora ve světle příběhu svého setkávání. Poté následuje cosi jako hra, možná by bylo lepší říci vykročení slovem do prostoru, vtělení slova do pohybu, nebo pokus o rozehrání básnického prostoru. Všichni účastníci také dostávají autorskou knihu, kterou lektor ručně vyrobil a do níž zahrnul klíčové texty svého porozumění autorovi. Dvě až tři hodiny tichého volna dovolí, aby účastníci knihu rozevřeli a četli. Po třetí hodině odpoledne na četbu naváže prolnutí textu s nějakou výtvarnou technikou. Večer je pak věnován jednomu ze vzácných hostů.

 

Kdo jsou obvykle účastníci Ars poetiky, tedy ti, kdo zůstávají v Ježkově celých deset dnů?

Vždy mi šlo o to, abychom nebyli uzavřenou komunitou. Nevede mě k tomu ani tak nějaké antiintelektualistické přesvědčení jako spíše důvěra v to, že umění je svébytným jazykem, který je schopen vyslovit to, co jiné jazyky neumí a nemohou. Jsem přesvědčený, že umění je jazyk univerzální a tudíž komunikovatelný téměř každému. Jde jen o ochotu se mu vystavit, dovolit mu s námi hovořit. A tak máme mezi účastníky velmi často i úplné nečtenáře vedle studentů vysokých škol. Vedle studentů středních škol se procházejí zralé ženy a zralí muži. Věkově jsme roztažení mezi 15 a 65 lety. Mezi námi se objevují básníci, knihkupec, bohemisté, komparatistka, divadelníci, výtvarníci i muzikanti, ale také tesař, zaměstnankyně ČEZu, informatici aj.

 

Vím, že se jednotliví lektoři na „básníky dne“ předem pečlivě připravují. Jak taková příprava probíhá?

Každý rok se snažím o to, aby se jejich metodou stala každodenní četba, podtrhávání toho, co v nich nějak zarezonovalo, zaujalo, zaznělo nebo i zarazilo až popudilo. Mnozí si vedou deník. Jde mi také o to, aby si každý uvědomil své předporozumění, předsudky, zvláště tehdy, když nerozumí a naráží. Důležité je, aby vydrželi v napětí a neučinili předčasné a snadné závěry, někdy se stane, že lektor celé měsíce dře břichem a bradou o beton. Je třeba to ustát. Text hovoří svým jazykem, stejně tak svým jazykem hovoří i každý člověk. Do textu je třeba vstoupit jako do textury příběhu, stejně tak je třeba rozumět i člověku. Prostě pravidelné, dlouhodobé setkávání nelze obejít. Po jisté době se začne vytvářet rozměr důvěry. Text začne číst čtenáře. Nicméně to neznamená, že z toho chci dělat další formu esoteriky nebo spiritualismu. Naopak, to je mi dost protivné, vždy se lektory snažím přivést i k četbě sekundární literatury, korespondence, deníků apod. Osobně si velmi cením odborných textů, beru je jako velké pomocníky v četbě, v interpretaci. Člověk potřebuje korekci, aby neuletěl do bezbřehého subjektivismu. Jsem velmi rád, když se lektoři během roku osobně setkají se svým básníkem, je-li naživu, nebo s někým, kdo mu byl nablízku a o něm psal.

Během roku se pak všichni lektoři sejdou celkem dvakrát, vždy na celý víkend, a prezentují svou dosavadní čtenářskou zkušenost, je to vzájemně velmi podnětné. Mnozí se v průběhu roku ocitnou skutečně na dně a setkání je vždy povzbudí, otevře novou cestu.

 

Výčet vašich večerních hostí je ohromující, básníci, filozofové, kunsthistorici, vědci, fotografové, hudebníci… Mám za to, že proslulost Ars poetiky je už taková, že být pozván je vcelku prestižní záležitost. Jenže Ars poetica není Café Fra, je to pozvánka k diskusi na pařezu mezi stromy nebo v táborové ubikaci. Přesto nebo právě proto z Ježkova hosté odjíždějí s tím, že by se sem chtěli vrátit a někteří se také vracejí…

Nevím, jak to s tou prestiží je. Jsem trochu na rozpacích. Vždy se hodně stydím, že hostům nemohu zaplatit, někdy nechtějí ani cestovné. Na druhou stranu s sebou naši hosté přivážejí cosi ze starodávného nadšení pro věc. Není o tom třeba dlouze hovořit, ale jejich věrohodnost je natolik čitelná, že setkání s nimi má mnohdy až iniciační charakter. Mnozí účastníci si pak takové setkání nesou jako skutečnou světlinu. (Omlouvám se za toho Heideggera, ale myslím, že je to velmi pěkný a vypovídající básnický obrat.)

Hosty zveme jen takové, jejichž dílo dlouhodobě sleduji, jejichž texty jsem přečetl, ty, kterým důvěřuji. Pozvání je srdečné a jejich příjezdu předchází skutečné těšení. V drtivé většině jsou naši hosté atmosférou Ars poetiky polapeni a výsledkem je pak velmi přátelská, otevřená a osobní beseda. Velmi si přeji, aby naši hosté hovořili o tom, na čem jim opravdu velmi záleží, o tom, po čem v skrytu duše touží, aby lidé rozuměli, aby směli říct to, co málokoho zajímá a už se téměř stydí o tom mluvit. Zdá se mi, že se to daří.

Ta setkání pak dlouze doznívají, a když pak někdo z našich hostů zemře, jako např. nedávno Jan Halas a Vladimír Justl, tak to mnozí cítí, jako by odešel někdo z rodiny. Myslím, že to vzácné, čeho si hosté tak cení, je jakési communio cordis. Záměrně používám latinské slovo pro společenství, protože je v něm současně čitelný i rozměr přijímání-pronikání srdcí.

 

Většinou mají hosté nějaký více či méně blízký vztah i k „dennímu básníkovi“.

Byť to možná bude znít podivně, není to bezpodmínečně nutné. Některé hosty se skutečně snažím zvát, protože vím, že souvisí s nějakým básníkem, kterému se věnujeme. Nicméně ne vždy je to pravidlem. To však neznamená, že by mi nešlo o nějaké kompaktní souručenství. Zpravidla se ukáže, že tu jsou vnitřní duchovní vazby, a ty pak mnohdy rozkryjí do té doby neznámé konkrétní vztahy. Současně je ale třeba říct, že volba hostů není náhodná, na počátku stojí intuice vzájemného duchovního prolnutí. Je mi celkem lhostejné, nakolik jsou hosté známí nebo neznámí. Pro většinu účastníků je většina hostů naprosto neznámá. Ars poetica má mnoho rovin, ne každý hned pronikne do těch nejspodnějších.

 

Myslím, že jste mi říkal, že často mají účastníci večer spíš chuť zajít do hospody než na autorské čtení, besedu, koncert, který je zrovna na programu, ale pak jsou moc rádi, že zůstali.

Ano, neumím to dobře pojmenovat, trochu to možná souvisí s životním stylem doby, v níž žijeme. Je stále těžší někoho skutečně oslovit, je stále těžší vytvářet jakékoliv společné dílo, je velmi obtížné budovat vztahy a nést za ně zodpovědnost. Zvykli jsme si až příliš na konzumování. Snadnost a bezprostřední užitek jako by otupovaly naši schopnost rozumět smyslu úsilí. Obohacování jsme až příliš spojili s věcmi a se zábavou. Odvykli jsme si vytvářet volný čas proto, abychom měli čas na věci mimo dosah bezprostřední utility. A tak jsme se přestali těšit na něco nového, neznámého, ztrácíme chuť poznávat, objevovat, máme rádi jistoty, věci známé, zabalené polotovary, které stačí jen mírně přihřát. A tak se nám také opravdu stane, že standard zvyku převáží nabídku nezvyklého. Zajímavé na tom je, že to nezvyklé nás nakonec okouzlí, promění, naplní, ale my mu zítra zase nebudeme chtít dopředu uvěřit, protože jsme až příliš naučení na různá schémata. Musíme se naučit schématu nezvyklosti, překvapení, poznání. Jsem moc rád, že všichni lektoři mají odvahu v účastnících probouzet zvědavost, zájem, chuť. Bez toho bychom asi opravdu skončili v té hospodě a donekonečna tlachali.

 

Kdo přijede letos?

Letos přijede např. Vladimír Suchánek, který se dlouhodobě zabývá studiem duchovních aspektů filmového umění, báječný literární historik Jaroslav Med, kterému osobně za mnohé dlužím, z mladších přijede odvážný hledač nových cest básník Jaromír Typlt, dále pak velká osobnost české fotografie Josef Moucha, za muzikanty dorazí Vladimír Mišík, za malíře osobitý a vzdělaný Jiří Štourač. Velkou radost mám také z příjezdu nakladatele Daniela Podhradského, který stojí za vynikajícím nakladatelstvím Dauphin. Nakonec ještě skvělý básník a literární historik Petr Hruška se zpěvačkou a skladatelkou Yvetou Ellerovou a spolu s nimi vzácný básník a inseminátor Zdeněk Volf.

 

Vaše setkávání má podtitul Duchovní cesta básníkova. Jak se k tomuto vymezení náplň dílen vztahuje? Co jím vlastně máte na mysli?

Na to není snadné odpovědět. Každý rok mám na to téma asi hodinové povídání, už jich bylo šest, volně na sebe navazují a stále ještě nebylo vysloveno vše. A nyní se mám vejít do odstavce.

Duchovní rozměr je pro mne primárně vymezen potřebou pravdy, ta se pak vyjadřuje přesným pojmenováváním. Křesťanská teologie již v dobách církevních otců chápala Boha jako Poetu Maior, svět, stvořený jeho slovem, měla za jeho vrcholné básnické dílo. K básníkovi se toto slovo-svět vzpíná doslova odevšud. Vyslovuje jedinečné, pojmenovává, stává se součástí stvořitelského díla, je creatio continua. Na stvoření odkazuje již samotná etymologie řeckého slovesa poiein. Charles Baudelaire chápal svět jako „les symbolů“, my možná dobře nerozumíme rozdílu mezi symbolem, znakem a alegorií, nicméně si uvědomujeme, že ve všem existují přesahy, transcendentní hlubiny. Není třeba je hned a zbrkle tematizovat, naopak, je třeba vydržet v napětí meziprostoru. Sotva se nějaké skutečnosti přiblížíme, stane se součástí našeho šifrovacího kódu světa, sotva se nás něco dotkne a vstoupí do našeho nitra, okamžitě v té blízkosti objevujeme narůstající unikání, propast. Toto napětí ustát vyžaduje velkou odvahu, poctivost.

Básník, mající potřebu pojmenovat, však používá slova, obrazy, které tu byly už před ním. Ta slova v sobě nesou fascinující tíhu i hloubku kulturního kontextu a tradice. Osobně se domnívám spolu s Northropem Fryem nebo např. Curtiem nebo Gadamerem, že evropská literatura je nesrozumitelná nebo není zcela srozumitelná bez biblického kontextu. Nemám rád pitevny literatury, ale tuším, že bez uctivého respektu ke slovu se poezie vytrácí.

Rahnem hovoří o transcendentálním existenciálu, Gadamer říká, že poezie je vždy náboženská, nemá smysl citovat další a další, v rámci Ars poetiky se této skutečnosti snažíme dotknout. Lektoři si nejprve musí vybojovat svůj pravdivý vztah k textům svého básníka, tento vztah následně pojmenovat. Z toho pak vznikne téma dne. To se současně stává odemykacím klíčem básníkova světa. Uvnitř tohoto světa se pak lektor snaží ptát, kudy vedly básníkovy cesty, jaké světy pojmenovával, kde s největší poctivostí a přesností hledal pravdu výrazu.

 

Má Ars poetica svou historickou inspiraci? Navazuje na nějaké podobné setkávání?

Bude to asi vypadat dost dětinsky, ale svou inspiraci má v dětských táborech, které jsem před AP dělal. Ty byly vždy inspirovány nějakým literárním dílem, které pak ožilo prostřednictvím vyprávění, kostýmů, her, denně hraného divadla a pozvaných hostů. Nicméně jsem v sobě od počátku choval naději, že by bylo dobré udělat něco náročnějšího pro starší. První lektoři AP byli většinou lidé, kteří jako vedoucí prošli těmito dětskými tábory. Odvaha zkusit to s dospělými se rodila asi sedm let. Primárně mi šlo o to, vyjít ze skromného, ale zaníceného čtenářského zážitku, dokázat, že i velmi náročná literatura promlouvá a oslovuje i mimo uzavřená intelektuální ghetta. Nezdá se mi, že by problém vztahu k poezii a literatuře obecně byl problémem její nesrozumitelnosti, spíše se mi zdá, že to my jsme nesrozumitelní sami sobě, náš životní styl, naše priority jsou nesrozumitelné. A přitom stačí málo, a vše je jinak.

 

Tři roky jste společenské vědy učil na náchodském gymnáziu. Jakou jste se studenty za tu dobu nabyl zkušenost? Přece jen je to jiný výběr než účastníci vašich letních dílen…

Učil jsem necelé dva roky, ta práce mě naplňovala radostí, měl jsem pocit, že jsem na svém místě. Práce se středoškoláky je mi výzvou, ve svém věku získávají určující zkušenosti. Má velký význam zas a znova v nich zkoušet probudit zájem o skutečnosti, které jsou mimo střední proud všudypřítomné banality.

Mám pocit, že již dlouhodobě se proměňuje vztah ke vzdělání, ze školy se stává bezvztažná továrna řízená nezpochybnitelným zákonem utility. O utilitě navíc rozhoduje jediný arbitr, a tím je sám student. A protože se v této továrně těžko žije, je její atmosféra vyvažována všeobjímajícím zákonem zábavy. Taková je škola/utilita/zábava. Nicméně vždy se najdou tací, které to neuspokojuje, kteří v sobě probouzejí zájem, kteří si uvědomují, že vzdělání na prvním místě kultivuje osobnost. Pro ty tam učitel je, zvlášť učitel humanitních oborů. Je skvělé být při tom, když se v někom probudí zájem, zápal, když se neučí jen kvůli kariéře, výhodám, známkám, ale když se učí prostě proto, že mu to přijde zajímavé. Pokud jde o srovnání s účastníky AP, tak nevím, jestli to má vůbec smysl srovnávat. Nemyslím si, že by v tom byl velký rozdíl, sám bych si ty studenty velmi přál mít na deset dní „v hrsti“. Tedy ne já, ta poezie by je měla v hrsti, až by sami byli překvapení. Na druhou stranu vím, že svobodné rozhodnutí nelze suplovat. Účastnící AP už samotným faktem vykročení, tím, že přijedou, zaručují to, že se budou odehrávat dost zásadní momenty, které pro mnohé mají charakter iniciace ve vztahu k poezii.

Poezie je specifický jazyk, který tu je, protože vyslovuje něco, co žádný jiný jazyk nemůže. A jako každý jiný jazyk se ho musíme nejprve naučit číst.