Aleš Palán

(In Host 7/2009)

Návštěva na literární sešlosti Ars poetica

„Jel jsem sem trochu s pověrou. Co to má být? Milovníci poezie, co se schází někde v lese? Ti by měli sedět spíš v kavárně, každý u svého stolku a číst si jinou sbírku veršů – vždyť poezie je bytostně individuální záležitost,“ shrnul své počáteční pochybnosti jeden z hostů letošní Ars poetiky (AP) spisovatel a geobotanik Jiří Sádlo. Podobné myšlenky zřejmě provázejí většinu hostů, kteří na tuto letní literární sešlost na sokolské tábořiště Ježkov u Dvora Králové přijíždějí už šestý rok.

Když se ale v noci nebo druhý den ráno chystají k odjezdu, evidentně se jim nechce. Další letošní host, básník Vít Slíva, řekl, že se při čtení svých veršů ještě nesetkal s tak hlubokým tichem. Profesor Tokijské univerzity Josef Rostinský, který přijel i se svým japonským doktorandem, byl atmosférou večera u táboráku tak osloven, že prohlásil, že dorazí i za rok – už ne jako host, ale jako účastník akce. Loňský host, fotograf Jindřich Štreit, který má na svém kontě přes tisíc výstav, řekl, že ta mezi stromy na AP byla vůbec nejpovedenější. A Jiří Sádlo? Naučil frekventanty AP jíst kořínky, rozlišovat několik druhů ostružin, vysvětlil, že Máchův kraj je v podstatě tajga, a ráno odešel pěšky do Hořic. Ze zdejší hospody dal vědět, že se mu to všechno fakt moc líbilo.

Vysvětlit, co to je Ars poetica, jde nejlépe negativním vymezením. Co tedy všechno AP není? Není to literární festival či veletrh, umělecká dílna ani kurz tvůrčího psaní. Prostředí sokolského tábora, stany s podsadou a sprcha v lese zabraňuje v přístupu snobům a milcům sterilní kultury. Ars poetica je naopak záležitostí překypující životem. Je to neformální setkání lidí, kteří nechápou literaturu jako pouhý soubor textů, ale jako živoucí dialog s autorem či se sebou samým. AP je zcela specifickou akcí, která se nespoléhá na jakékoliv dotace a zařazení do oficiálních kalendářů „kulturních aktivit“.

Praktikábl na kořenech

„To nemůžeš podkládat šiškou! Chce to něco pevnějšího, třeba tady ten klacek,“ říká mladík v zelené mikině a cpe pod divadelní praktikábl, položený na alespoň trochu rovném plácku mezi stromy, silnou větev. „Nejlepší bude, když to celé o kousek posuneme a postavíme to tady na ten kořen,“ usoudí jiný „stavebník“ – a má recht. Pódium ze čtyř praktikáblů je záhy hotovo, viklá se skutečně jen maličko, a pokud bude večerní host Pavel Fajt počítat s poněkud menší stabilitou, snad se pod ním a jeho bicí soupravou nezřítí. Ani on, ani Miroslav Wanek, lídr kapely Už jsme doma, který zde za doprovodu bicích bude číst svou báseň Máj, na pódiu postaveném přímo v lese ještě nehráli.

Za těch šest let se v Ježkově vystřídala plejáda hostů, jakou by mohl AP závidět leckterý zavedený veletrh. Jiří Reynek, Jaroslav Med, Jaromír Zemina, Petr Borkovec, Vladimír Justl, Radovan Lukavský, Václav Cílek, Zdeněk Rotrekl, Ivan Martin Jirous a mnozí další. Kunsthistorikové, literární vědci, básníci, fotografové i hudebníci.

Ars poetica přitom není v první řadě příležitostí, jak proniknout ke svému oblíbenému autorovi a v neformální atmosféře si s ním pár hodin popovídat a vyslechnout jeho přednes či produkci. To nejcennější, to, co je na AP skutečně jedinečné, tvoří její účastníci; bývá jich kolem tří desítek. Osmnácti či dvacetiletí studenti, o dvě generace starší kantoři, pracovníci všech možných oborů včetně těch vysloveně technických, lidé z východních Čech i celé republiky, ti, kteří srší energií, i ti, kteří si sem evidentně přijeli dobít baterky. Všichni, kteří mají rádi psané i mluvené slovo a chtějí ho sdílet s druhými.

Během deseti dnů konání akce (letos od 25. července do 3. srpna) se na AP sejdou staří známí z minulých ročníků, ti, kteří přijíždějí nepravidelně, i ti, co zde jsou poprvé. Během dvou tří dnů vše začne fungovat. Nevytvoří se tu nějaká parta či zájmové sdružení podobně uvažujících lidí, ale bytostné společenství. Neztrácí se v tom onen individualistický rys poezie? Kupodivu ne. Prostoru na uplatnění vlastní specifičnosti je v lese nad Dvorem Králové dost a dost. Když si účastníci AP po jejím skončení posílají hromadné maily, oslovují se „moji milí“. Vůbec jim to nepřijde nadnesené.

Tahání mrtvého slona za chobot

Za vším hledej Františka Burdu. Mladý muž s dlouhými vlasy a uhrančivým pohledem se pokoušel literaturu na své akce propašovat už jako vedoucí táborů pro děti. Prehistorie Ars poetiky byla spjatá s křesťanským společenstvím mládeže v Novém Městě nad Metují. „Scházelo se tu na šedesát mladých, bylo to nicméně tahání mrtvého slona za chobot – pět lidí tahalo, ostatní na to koukali. Společenství upadalo a já pochopil, že duchovní tradice farnosti bude pokračovat jen tehdy, když ji převezmou sami mladí,“ podotýká František. Dal tedy například účastníkům charitního tábora přečíst nějakou knihu (Kašpara z hor, Muže, který sázel stromy, Quo vadis…), kterou pak rozepsali do divadelního scénáře a stali se jeho aktéry.

Postupem času si František Burda uvědomil, že ho snad ještě víc láká udělat program pro samotné vedoucí. Je jim šestnáct sedmnáct, aktuálně si formují názor na svět a otevření přístupu k literatuře může jejich hledání zkvalitnit. „Chtěl jsem to zkrátka celé posunout k vyšší literatuře, než byl Vinnetou,“ říká František. To už měl za sebou roky v kněžském semináři i kontemplativním paulánském klášteře v Itálii. Ke svěcení to nedotáhl, zato dnes AP organizuje spolu se svou ženou Terezou; jeden potomek pobíhá kolem, druhý čeká na příhodnou chvíli v Terezině bříšku.

Před šesti lety přišel ke slovu krok B: samotný vznik Ars poetiky. Koncepce byla od počátku jasná: bude se týkat poezie a každý den bude věnován jednomu básníkovi – někdy známému, jindy opomíjenému.

Rok s autorem

To je další specifikum Ars poetiky. O její program se aktivně starají někteří z jejích účastníků, nazývaných po tábornicku vedoucí. Ti celý rok „žijí“ s jedním básníkem – čtou ho, shánějí sekundární literaturu, a když ta možnost existuje, navštíví ho. Den, který je pak danému básníkovi na AP zasvěcen, nezačíná akademickou přednáškou, ale osobním vyznáním, přiblížením někdy i spletitého hledání, které ta roční cesta za básníkem znamenala. K tomu se přiřadí pohybová či verbální hra a výtvarná aktivita, jež s autorem nějakým způsobem souvisí.

Na povídání o Jiřím Víchovi, který často zmiňuje modrou barvu, přišli účastníci letošní AP v modrém oblečení. Ve dnu věnovaném Josefu Topolovi, který ve svých starších básních užívá řadu cizích slov, běhali frekventanti po lese k lístečkům s těmito výrazy. Když věděli, jaký je jejich význam, nahlásili to vedoucím, pokud slovo neznali, museli ho nejdřív najít ve slovnících – právě těch, s nimiž vedoucí (tentokrát byly dvě) do Topolovy poetiky pronikaly.

„Naše metoda je dost provokativní: vedoucího může dělat úplně každý, jen musí splnit několik podmínek. Jednou z nich je účast na dvou třech společných víkendech během roku. Zde se sejdu s vedoucími ne proto, abych „kontroloval“, jestli postupují takzvaně správně, ale proto, abychom si připomněli, že jazyk může fungovat jedině v dialogu. Celý problém umění spočívá v tom, jestli jsme schopni vytvořit prostor pro dialog,“ přemýšlí František Burda.

Funkce vedoucích není na AP záležitostí elit, ale citlivých lidí. Dotyčný prezentuje básníka na základě vlastní zkušenosti s ním, nikoliv něčeho vyčteného. „Snad půlka dosavadních vedoucích byli spíš nečtenáři. Někdy zde seděli bohemisti s teoretickým vzděláním a ,školil‘ je tesař. Měl na starost Čepa. Na začátku pro něj byl spisovatel skoro psychopat, směšná postavička, ale prokousal se k němu tak, že to všichni vnímali jako velmi výmluvné. Naopak metoda bohemistů se ukázala být z hlediska komunikace strašně parciální,“ říká František Burda.

Jednou z letošních vedoucích byla doktorandka kulturologie Zdenka Sokolíčková. Minulý školní rok prožila s básnickým dílem Josefa Topola. „Řadu let jsem jezdila na různé amatérské přehlídky, ale masové akce s kalbou do pěti do rána a prospanými dny mi nesedí. Chtěla jsem něco tichého a intimnějšího.“ Zdenka byla loni na AP poprvé a Josefa Topola si vybrala hlavně proto, že ho jako básníka neznala, zatímco na románech jeho syna Jáchyma a hudbě jeho druhého syna Filipa doslova vyrůstala. Byla zvědavá na to, z jakého podhoubí vzešli.

Během toho roku studovala Zdenka několik měsíců v Berlíně a pak v Itálii. Souborné vydání Topolovy poezie tahala všude s sebou – i na výlety, ačkoliv třeba předpokládala, že knihu stejně zrovna neotevře.

Formálně náročnou a intelektuálně zahuštěnou Topolovou poezií z padesátých let se nová vedoucí prokousávala složitě. Nejsyrovější Topolovy básně ze sedmdesátých let jí ale konečně otevřely k básníkovi cestu. K tomu došlo nicméně až v prosinci, před tímto datem ležely „tři měsíce otazníků“.

Setkala se Zdenka Sokolíčková se „svým“ básníkem osobně? V Berlíně na promítání Sestry vyhledala Jáchyma Topola a zeptala se ho, jestli tatínek otevírá dopisy. Jáchym byl prý trochu překvapen, protože mladé dívky většinou píší dopisy jemu, ale přisvědčil, že otec dopisy otevírá – nicméně moc nekomunikuje. Josef Topol na dopis skutečně neodpověděl, k dialogu nedošlo. Alespoň zatím – po skončení AP Zdenka plánuje ozvat se Josefu Topolovi ještě jednou.

Pomohou, ale nepřijdou

„Z dětských táborů jsem přijížděla domů zničená, tady mi síly naopak přibývají. Člověk tu dělá věci, na které si během roku nenajde čas. K tomu je asi třeba tenhle les, fyzické odříznutí od okolního světa,“ vystihuje další rys akce Zdenka Sokolíčková.

František Burda přitom říká, že umístění AP do prostor sokolského tábora nebyl ideový záměr, ale ekonomická nutnost. „Nechci se opírat o granty, absolvovat celoroční běhání po úřadech, jednání s hygienou, všechno to razítkování, desítky hodin nad vyplňováním formulářů… S majiteli zdejšího tábořiště máme přátelské vztahy a je to pro nás finančně dostupné.“

František Burda nevypadá zrovna jako moderní typizovaný manažer. Přesto si získal u venkovanů z okolí důvěru. „Když jde o materiální pomoc, lidi okamžitě přiskočí: opraví auto, půjčí sál hospody, obstarají pitnou vodu, dataprojektor nebo třeba buben. Pokud ale jde o účast na našich akcích, převažuje lhostejnost, občas jen někdo z místních přijde na koncert.“

František Burda by měl od září učit druhým rokem jako záskok na náchodském gymnáziu. Své studenty vnímá jako bytosti a priori nastavené na nějaké ochranné zbarvení, které často využijí bez ohledu na to, jestli je nepřipravuje o nějakou výjimečnou příležitost. „Zde je to přesně naopak, všichni jako by vytáhli nějaký zmizík a ochranné zbarvení je pryč.“

Dochází tedy na Ars poetice k nějakým duchovním proměnám? „Já nevěřím v konverze, v dynamické obraty, všechno je kontinuita, pozvolné doteky, které vytvářejí vzájemné mozaiky. Nějaký radikální obrat je spíš vnější interpretace poukazující na předchozí slepotu, a ne na hlubokou vnitřní změnu,“ říká František.

Nasedáme spolu do rozvrzané dodávky, abychom zajeli pro jakýsi film a něco jídla; možná vezmeme i pár kilo zmrzliny. František to auto před pár dny trochu pochroumal. Vezl účastníkům melouny, v jednu chvíli se mu začaly vzadu překulovat, on se ohlédl a ťukl do vozu před sebou. Místní opravář auto velmi rychle a ochotně opravil. „Přijďte na dnešní koncert,“ zve ho František Burda, když teď projíždíme kolem. „Uvidím, jestli budu mít čas,“ říká opravář laskavě, ale tónem, který prozrazuje, že nepřijde. Míra Wanek tak za doprovodu Fajtových bicích recituje svůj Máj bez něho. Pódium postavené na kořenech a na jehličí vydrželo bez jediného zakymácení.