(píše jednomu z lektorů AP František Burda)

Metoda je od původu řecké slovo sestávající ze spojení metá a hodos. Hodos je cesta a metá je předpona s-, sou-, spolu-. Neklademe si před sebe hotový cíl, ke kterému chceme dospět, spíše důvěřujeme v cestu, že nás někam dovede, necháváme se cestou vést, snažíme se být otevření jejím výzvám a dodržet její hranice.

Naše metoda je zdánlivě velmi prostá, ale současně i velmi náročná: její náročnost nespočívá ve zvedání těžké váhy, výkonnostní politice, spíše je zaměřena na věrnost v malém. Dalo by se to opsat pravidlem starých mnichů, kteří říkali „serva ordinem et ordo servabit te“ (zachovej řád a řád zachová tebe).

Dříve než metodu zkonkretizuji, musím osvětlit naše východisko. Jsme přesvědčeni, že literatura, poezie, obecně umění není ani elitářským, esoterickým jazykem, ale ani jazykem plebejským. Je jazykem, který je schopen za jistých okolností komunikovat s každým, kdo se mu vystaví. V jazyku poezie je neustálé napětí mezi transcendencí a imanencí, toto napětí poskytuje legitimní pluralitu interpretací, a to i nad rámec samotné intence autora. Tuto skutečnost verifikujeme tak, že k lektorské službě zveme každého, kdo o ni projeví zájem a je ochoten se podřídit metodě. Tedy intelektuála, který je zvyklý na pravidelnou četbu, a navíc rozumí kontextům na základě širokého vzdělání, i toho, kdo se teprve rozhodl číst. Studenta literárních věd i řemeslníka bez maturity, vyzrálého, životem tepaného člověka i středoškoláka. Výsledek je naprosto překvapivý, a totiž – není velkého rozdílu. Co je toho příčinou? Metoda.

Jsem přesvědčený, že četba je dialogem, duchovním rozhovorem, metanoiou (procesem vnitřní proměny). Jde o dialog mezi autorem a čtenářem, ale také mezi textem a čtenářem, mezi kontextualitou a interkontextualitou, mezi světem předporozumění čtenáře a obsahovou kontinuitou slov, stavby i rytmu textu. Text, autor i čtenář, více či méně vědomě nebo dokonce úplně nevědomě, v sobě nesou kontinuitu kulturního názvosloví, kulturní kód sestavený z kulturních prvků, znaků a symbolů, architekturu slovních významů a obrazů, která dává slovům hlas.

Každý čtenář i autor v sobě nesou interpretační svět předporozumění, který na jednu stranu umožňuje, a na druhou stranu limituje rozumění. Každá četba je tak současně interpretací. Je nedokonalá, bez možnosti objektivního soudu. Nicméně nás tato „slabá“ pozice nevede k tomu, abychom zaujali vypjatě subjektivistický postoj svévolné bezbřehosti. Četba je také naslouchání/poslouchání, jde tedy o poslušnost – disciplínu, byť disciplinu arcani. Nejde pouze o to číst a naslouchat jen sobě, svému světu, který vše neprostupně odráží, ale také o naslouchání světu autora a svébytnému světu samotného textu v postoji principiální otevřenosti. Takový postoj však není nikomu samozřejmý, vyžaduje neustálou snahu, nemá počátek ani konec, dovršení. Lze o něj ve chvíli přijít i po velmi dlouhé cestě spočívání v něm. A naopak může přijít znenadání, nečekaně, avšak bez pěstování zajde.

Zde je však třeba upozornit na nebezpečí psychologizace nebo vágní spirituality, kterého se chceme vyvarovat. Má-li být metoda účinná, měla by být v dobrém slova smyslu katolickou, tedy katá–holos, vše-obecnou. Jak se vyhnout psychologizaci a patetické spiritualizaci otevřenosti, a přitom udržet napětí mezi transcendencí a imanencí? My volíme metodu pravidelné četby, ne nutně úporné a úmorné, ne nutně chápající. Často i četby zdánlivě hluché, bezúčelné, ale vytrvalé. Četby s tužkou v ruce, kdy si zapisujeme, podtrháváme místa, která nám přišla oslovující, zajímavá nebo jen pěkná.

Tento způsob zápisu, který prohlubuje druhá a další četba, nakonec vyklene recepční oblouk nad textem, který se lektorovi-čtenáři stane interpretačním klíčem a současně trhlinou, ve které se prostupuje duchovní svět čtenáře, případně více čtenářů, autora i textu, který oba světy překračuje.

Výše popsaná metoda četby se stane příběhem setkávání, zkušeností zvláštní intenzity, zkušeností pouště, ale také zkušeností oázy. V tomto dialogu posléze krystalizuje tzv. téma dne, ve kterém lektoři prezentují svého autora. Téma dne – interpretační klíč je pak tím, co lektory chrání před pokušením chtít pojmenovat všechno, věnovat se všemu. Jde o umění redukce. Taková redukce není výsledkem lenosti, vynechání, opomenutí, ale koncentrací materiálu do ohniska. Nečteme jen texty autora, ale také texty o něm, tedy sekundární literaturu, někteří čtou jeho krajinu (kterou navštíví), jeho blízké literární přátele, nebo se dokonce s autorem a jeho rodinou setkají.

Lektoři pracují ve dvojici nebo trojici, je tedy nutné, aby spolu svou cestu komunikovali, česky – sdíleli, přijímali a vzájemně se prostupovali (communio), vzájemně se inspirovali, hledali vlastní dialogický tvar. Tuto svou zkušenost pak sdílejí nebo na základě této zkušenosti představí básníka v rámci svého dne na AP. Následně se pokusí svůj interpretační klíč převést do prostoru nejen verbálně, ale také pohybově pomocí hry, odpoledne pak i vizuálně prostřednictvím nějaké výtvarné techniky.

Vzhledem k tomu, že AP není seminářem, odborným sympoziem, její úspěch hodně závisí na soudržnosti a kompatibilitě lektorské skupiny. K tomu, aby spolu cizí lidé mohli vytvořit tvůrčí klima, nestačí jen společná metoda, ale také fyzická blízkost ve smyslu pouhého „bytí spolu“. Je nutná nějaká minimální míra poznání, znalosti osobnostních úskalí a limitů druhých, aby pak během AP nedošlo k nemilým rozčarováním a řešením zbytečných konfliktů, kterým se dalo předejít. K tomu nám slouží dva až tři společné víkendy během roku. Na nich nejde na prvním místě o práci, i když i na ni dojde, ale především jde o to být spolu, společně něco prožít, mluvit spolu, dívat se spolu, spolu poslouchat a vzájemně si naslouchat, jít spolu krajinou.